Supertank E - 100

Supertěžký tank E-100 (Entwicklungs-typ - vývojový typ) byl nejtěžším strojem z připravované série nových tanku pro německou armádu. Série zahrnovala všechny kategorie tanků od lehkých až po supertěžké. Na rýsovacích prknech vzniklo pět typů a to... E-10 lehký tank hmotnostní kategorie 10-15 tun, E-25 (25-30 tun) bezvěžový stíhač tanků vzhledově připomínající PzJgr 38 Hetzer, E-50 o hmotnosti okolo 50 tun jako nástupce řady PzKpfw IV a PzKpfw V Panther, dále pak E-75 (75-80tun) což měl být těžký tank nahrazující stroje PzKpfw VI Tiger I a Tiger II a nakonec E-100 tank nejtěžší hmotnostní kategorie 130-140 tun. Bezesporu je jasné, že posledně jmenovaný stroj byl ze všech ostatních typů nejméně potřebný. Při předložení projektu kompletní "E" série k posouzení, se však Adolf Hitler díky své posedlosti gigantománií rozhodl dát zelenou pouze supertěžkému E-100.

Vývojové práce započali na počátku roku 1943 ve firmě Adler pod vedením šefkonstruktéra dr. Jensche a již ke konci roku začala stavba prototypu. Ten však nebyl do konce války zkompletován díky neustále snižované prioritě ze strany Waffenamtu (zbrojní úřad) a v dubnu 1945 byl ukořistěn spojeneckými vojáky na zkušebním polygonu Sennelager. V červnu byl tento nedokončený prototyp i s kompletní dokumentací převezen do Velké Británie k detailnějšímu prozkoumaní.

Z technického hlediska byl E-100 pozoruhodný supertěžký tank mimořádné pohyblivosti při velké palebné síle a silném pancéřování, narozdíl od o 49 tun těžšího "couravého" Mause. Za účelem urychlení vývoje byla některá řešení jednotlivých částí konstrukce převzata z těžkého tanku PzKpfw VIb Tiger II. Taktéž věž byla ze stejného důvodu odvozena od věže navrhované původně pro supertěžký tank Mause, - kdy se ještě počítalo s kanónem ráže 150mm nakonec se ale od této verze upustilo - kterou stačilo jen lehce přizpůsobit.

Všechny tanky série "E" měly mít revoluční řešení - počítalo se s umístěním pohonné jednotky do přední části vany a s umístěním hnacích kol do zadní části podvozku. Po zavrhnutí ostatních strojů ze série se rozhodlo nezavádět pro jediný typ tuto novinku a použilo se podle tehdejšího německého standardu, uložení v zadní části stroje a energie motoru byla přenášela na hnací kolo vpředu pomocí hřídele. Kolos měl na každé straně podvozku po osmi zdvojených pojezdových kolech, umístněných v dvouřadovém řazení. Stejně jako u modernějších tanků té doby již nebyly použity kladky, ale vrchní část pásů dosedala přímo na pojezdová kola.

Použité pásy měly šířku 1 000mm, měrný tlak na půdu činil 1,43 kp/cm2 V případě železniční přepravy by bylo nutné i při použití speciálního vagónu - pro jeho velkou šířku a váhu stejně jako u Mause nebylo možné použít standardní vagón - použít přepravní 540mm pásy. Při použití těchto úzkých pásů bylo nutné sejmout těžké postraní pancéřové platy a odmontovat přední části pojezdových kol.

Pohonnou jednotkou byl dvanáctiválcový motor Maybach HL 230 P30 s výkonem 700hp při 3 000 otáčkách (používaný i v tancích Tiger II). Supertěžký stroj byl s tímto motorem silně podmotorován - což byl neduh většiny německých těžkých tanků - a jeho nejvyšší rychlost by činila pouhých 23km/h. Konstruktéři si tohoto nedostatku byli vědomi a pro sériovou výrobu se počítalo s novějším motorem Maybach HL 234, který vybaven turbodmychadlem za stejných otáček dával výkon 1 200hp což umožňovalo kolosu dosáhnout maximální rychlosti o téměř 40km/h. Hodnoty rychlosti jsou pouze vypočítané pro pohyb po silnici, nicméně rychlost při použití druhého jmenovaného motoru byla obdivuhodná zejména v porovnáním s výkonem polovinu vážícího tanku Tiger II.

K použití u obou motorů se jako nejvhodnější ukázala převodovka od stejné firmy, byla to Maybach Olvar 40 12 16 B (používaná i v tancích Tiger II). Umožňovala řadit osm stupňů vpřed a čtyři vzad. Spotřeba pohonných hmot činila 1 000 litů na 100km, což nebylo mnoho v porovnání se stroji Tiger II (750l/100km při 69 tunách ) a Maus (1 400l/100km při 189 tunách). V zadní části trupu za věží se nacházela soustava větráků a sání k motoru krytá nastavitelnými pancéřovými žaluziemi. Taktéž zde byla umístněna dvoumetrová anténa radiostanice Fu 5 která se nacházela na pravé straně korby.

Na zadním čele korby byly instalovány dva výfuky - s ústími zahnutými směrem za vozidlo - chráněné plechovými kryty. Věž jak již bylo řečeno je odvozena od věže tanku Maus . Za zmínku stojí snad jen masivní větrák na stropě, umístěný kousek dozadu od pomyslného středu věže. K otáčení měla být použita hydraulika od původně plánovaného elektromotoru se upustilo. Po stranách věže byly dva pevné průzory. Ostatní zůstalo víceméně stejné, samozřejmě s menšími úpravami které si vyžádalo osazení zbraní větší ráže.

Posádku mělo tvořit šest mužů - velitel, střelec, střelec/nabíječ, nabíječ, řidič a radista/střelec. První čtyři jmenovaní nastupovali do tanku skrz dva poklopy na střeše věže, řidič a radista měli k dispozici lichoběžníkové vstupní poklopy v přední části trupu. V podlaze se také nacházely dva únikové poklopy pro případ nouzového opuštění pod palbou. Zajímavostí je že díky použití kanónu větší ráže při zachování umístnění pohotovostní zásoby munice v zadní části věže (jako u tanku Maus), bylo nutné skládat při boji obě sedačky nabíječů.

Velitel, střelec a řidič měli k dispozici plně otočný periskop, radista jen pevný. Pancéřování supertěžkého tanku E-100 bylo úctyhodné a až na slabší boky trupu stejné jako u tanku Maus. Čelo trupu mělo 200mm, strany po 120mm a zadní stěna 150mm, dno 40mm, strop vany 40mm místy až 80mm. Síla pancíře věže byla vpředu 240mm, po stranách i vzadu pak 200mm, strop 40mm.

Výzbroj byla úctyhodná

Věž měla být osazena kanónem ráže 150mm KwK44 L/38 nebo 174mm (nejspíš by vznikaly obě verze), nalevo pak byl lafetován kulomet MG 42 ráže 7,92mm. Druhý kulomet byl umístěn vpředu u radisty a měl být dodatečně vysunován při boji. Posádka měla mít k dispozici vedle svých osobních zbraní (pistole Walter P 38), také na svou dobu skvělou útočnou pušku StG 44 (Sturmgewehr 44).

V době kdy stroj padl do rukou spojenců byla kompletně dokončena vana spolu s pohonnou jednotkou a vnitřním vybavením. Pásy stejně jako testovací věž (mnohatunové závaží ve tvaru požadované věže) byly nalezeny připravené k montáži, nikdy však již nedošlo k osazení. Supertěžký tank E-100 by byl rozhodně bojeschopnější či použitelnější stroj nežli jeho konkurent tank Maus . Pravdou je že i když pomineme náročnost výroby při tehdejší ekonomické situaci Německa a připustíme rozjetí sériové produkce těchto kolosů, jednalo by se jen o prodloužení agónie prohrávající Třetí Říše.

Porovnání velikostí typu E-100 s tankem Panzer IV.